Skialpová Malá Fatra & jarní snížo

Na jarní snížo si klidně přispěte. Byl to výlet plný učení.

Pokud chcete ještě na jaře vyrazit na skialpy (myslím tím třeba ke konci března) určitě se ještě dá, např. Malá Fatra má ještě sníh. Samozřejmě závisí od sezóny, ale je velká pravděpodobnost, že zhruba do 1000 m.n.m už sníh nebude. Zbývá Vám si ten „kousek“ vyšlápnout s lyžemi na batohu nebo si najít začátek či konec se sjezdovkou, ty většinou mají sněhu dost.

Zde bych měla jednu radu, pokud chcete stoupat na skialpech bez toho aniž byste si rozbili hubu, klidně si ráno přispěte a vyjděte kolem 9-10h. Nebo si to naplánujte tak, že kolem té 10h budete vcházet na první sníh. Tady ovšem taky záleží, jak tam svítí sluníčko. Pro jistotu si vezměte haršajzny i mačky.

Vyjít na sjezdovku o půl osmé ráno, kdy to odpoledne projede rolba a večer krásně přimrzne, je jak byste měli jít do kopce po jedné velké ledové plotně. Pokud s tím tak trochu počítáte, máte nesjeté pásy a trochu se vyžíváte v adrenalinu, určitě to zvládnete. Pokud ale letošní sezónu stojíte poprvé na skialpech a myslíte si, že i na tomto to bude žúžo pohodička a ještě k tomu máte lyže a pásy z půjčovny, kdy pořádně nevíte, jak na tom ty pásy jsou, může se pro vás takový výlet stát „bojem o život“.

Vycházím ze Starého dvora v Těrchové, kde rovnou začínám na místní sjezdovce směr Poludňový grůň. První krok na lyži a už v ten moment si říkám, že je to nějaké jiné, ale snažím se přizpůsobit. Na mírnějším stoupání to ještě jde, ale už i tady využívám toho, že lanovka ještě nejezdí a můžu jít zik zakem, což mi hodně pomáhá. Přesto mi to ale nedá a zkusím jít bokem sjezdovky v domění, že to bude lepší. Jenže jak je ten povrch nestálý a zmrzlý, tak už ta lyže vůbec nemá šanci se zapřít, a hned po prvním kroku padám a pěkně to semnou jede. Brzdím to zuby nehty, protože na tom kluzišti to vážně jede. Konečně stojím a jsem celá. Kolem sebe vidím kapky krve, ale ne nic hrozného. Dívám se odkud to je. Mám odlomený kousek nehtu, strhlou kůži na prstech, pár další nehtů polámaných, no a sedřené obě ruce …. protože jsem si těsně předtím vhrnula rukávy, protože bylo fakt příjemně. Tak tam sedím na té zmrzlé zemí a přemýšlím co budu dělat? To se mám po těch 700 metrech otočit a jít domů? To sna nééé.

I když umím lyžovat (nebo si to aspoň myslím), tak tam sedím jako vytřepané jelito a zvažují, jak se z toho místa vůbec zvednout, a jak se dostat zpět na sjezdovku. Vážně si v tom momentě připadám, jak bych na lyžích stála poprvé, což mě trošku děsí. Nic méně jsem všechno opět sbalila a zvedla jsem se … jak jsem se dostala na tu sjezdovku, si moc nepamatuji … asi najetý adrenalin. Musela jsem to odcouvat, protože jsem k ní stála záda.

Pokračuji zik zakem dál nahoru. Lyžaři pořád ještě nelyžují, tak toho využívám. Dostala jsem se na menší rovinku a vidím před sebou další stoupání. Říkám si, že raději nasadím haršajzny. Pro jistotu, víš co. Akorát menší detail, vůbec, nevím, kde to patří a jak se to nasazuje. Hlavní ale je, že je mám! Čumím na to, jak vyjevený osel. Zkouším je všelijak na ty lyže přikládat, kde by to jako mohlo patřit. Největší smysl mi dává pod špičku, ale nikde to nepasuje. Nakonec si všimnu takových zahnutých zobáčků a na těch mačkách takové tyčinky, takže se to tam jen krásně zasune a je hotovo. Teda doufám, ale drželo to. 

Dostávám se do toho stoupání, ze začátku v pohodě. Haršajzny to drží. Můžu jít přímo. Pak začíná ale přituhovat. Už nevidím ani za hranu kopce, má to tak 70 stupňů a objevují se první lyžaři. Takže ideální kombinace. Zvedám patu, protože je to už vážně příkré. Začínají se mi opět třepat nohy. Tím jak je ta pata vysoko, tak už požádně nedošlápnete na špičku, tím pádem ani tu haršajznu do toho ledu nedostanete celou. Můj morál v tomto momentě odchází, noha mi podklouzne i s tím. Jak jsem ale z toho pádu celkem vyděšena, vyděsí mě i toto. Takže úplně ztuhnu a říkám si, co budu dělat, stojím v největším stoupání. Za hřeben nevidím. Dolů taky nemůžu, mám tam ty mačky. Lyže se děsím sundat, protože to bych se asi projela až dolů. Nasazuju si helmu, protože už mě děsí i ti lyžaři 😀 Sundávám si jednu lyži, na druhé stojím, abych byla zapřená. Vytahuji mačky z batohu. Mám je nastavené ale na pohorky. Bože proč? Takže je musím ještě nastavit na přeskáče. V tom kopci to je ideální! Nasazuji první mačku, zavazuji a už se cítím jistěji. Ještě druhou a už stojím pevnýma nohama na zemi. Rychle ale opatrně připnout lyže na batoh a co nejrychleji se dostat za ten hřeben. Jó, s mačkami to je jiná. Nahoře sedám na pařez a rozdýchávám ten stresík. Za chvilku kolem mě procházejí dva čeští skialpinisti. Ptám se jich jestli jim to taky tak klouže. Borec akorát prohlásí „klouže, ale ty máš aspoň mačky, my nemáme ani mačky, ani haršajzny“.  Zeptá se mě, jestli nechci jít s nimi, ale já to potřebuju rozdýchat. Chlapci nahodí tempo a v tom zápalu za výkonem, vůbec nic neřeší. 

Sundávám mačky, balím věci do batohu, zbaštím jednu Linu na nervy a nasazuji znovu lyže. Cesta za kopcem vypadá zase o něco lépe. Šlape to docela dobře, než to zase začne stoupat do výšin. Tam už zase cítím, že nemám jisté ani lyže, ani nohy. A už z toho předešlého pádu, tam ta 100% jistota není. Do karet mi hraje, že se už na této sjezdovce nelyžuje, takže to můžu jít zik zakem po celé její šířce. Ovšem to vytáčení na druhou stranu vždycky stojí za to. Vypadám jako trotl. Už jenom čekám, kdy zase poletím. No a to je špatně, že jo. Takže na nejbližším místě vyměňuji zase lyže za mačky, za to riziko mi to nestojí a ani ten požitek z toho není, jaký jsem si přála. Vlastně ani požitek, ani výkon. Na konci lanovky dám menší pauza a pokračuji dále na vrchol v mačkách, protože pokud se nedala sjezdovka, tak toto už vůbec. Nad sjezdovkou jsou to umrzlé proježděné muldy od rolby, tak to je skoro jak kráčet po ledovci. V lese to je hotová ledová bobová dráha. V mačkách se to dá na pohodu. Ovšem v břiše mám pořád motýlky. Stojím na vrcholu. Jupíííí. Živá a zdravá. Vrchol je skoro bez sněhu, ale dá se to bokem objet … na skialpech se dá ještě i na Stoh, i hřebenovkou na Chléb. Zvažuji zda pokračovat podle původního plán a dojít to hřebenovkou až na Chléb. Jistota tam ale nebyla cestou nahoru, a to jsem měla se možnost vrátit. Pokud budu pokračovat a někde se zaseknu, tak buď seberu všechnu odvahu anebo …? To nikdo neví.

Jelikož jsem ale sama, nebudu to pokoušet. Jsem vděčná, že vůbec stojím na Poludňovém gruni. Sestupuji tedy v mačkách dolů ke sjezdovce. Pod lesem potkávám jednoho pána, který už se trápí na skialpech nahoru. Prohodíme pár slov, že se před chvíli taky skoro natáhl, a že nahoru to vyjde už asi po svých. Dojdu na začátek sjezdovky, udělám si menší posezení, dám si svačinu a kochám se výhledem. Dorazily na vrchol dvě dámy. Po chvilce jsme prohodily pár slov. Řešily jsme tu ledovou cestu a dámy už konstatovaly, že na sjezdovce už to povolilo a šlo se jim dobře. Ptají se mě, zda se vrchol dá dojít na lyžích a jak vypadá cesta na Chléb. “Je to lepší než ráno, ale v lese stále ledovka”, říkám jim. Dámy pokračují na vrchol. 

Nasazuji lyže a jdu si užít ten sjezd. Část sjezdovky je přejetá rolbou, a jak to krásně povolilo. Je to úplná lahoda. Sednu si na kofolu a kafičko na chatu, užívám si to sluníčko, hudbu a ty výhledy. V ten moment mě napadá, že bych si tu sjezdovku mohla dát ještě jednou, když už je ten sníh povolený. Místo abych sjela zpět k autu, rozhodla jsem se, že si to vyjdu ještě jednou, jestli vážně pocítím ten rozdíl. A ten je teda diametrální. Napřímo a na jeden zátah už jsem zase nahoře, kde opět potkávám ony dámy. Ty akorát konstatují, že pod les se na lyžích ještě vyjít dalo, ale pak se jim už taky šmýkalo a vyšly to pouze v botech. Nahoře se rozhodly, že taky nemá cenu pokračovat. Neměly ani cepín, ani mačky. 

Následuje druhý sjezd jedné sjezdovky a pak i druhé, až k úplnému konci a k autu. 

Byl to výlet plný stresu a radosti zároveň, na některých vyhajpovaných místech, nescházelo mnoho k totální ztuhlosti. Stačilo se ale na chvíli zastavit, prodýchnout, zvážit možnosti a zjistit, co se vůbec děje. Nějaké řešení se vždy najde. A tak jsem to došla až na vrchol, i když jsem po tom prvním pádu (který byl asi po prvních 700-ti metrech) myslela, že to otočím a půjdu něco jiného, anebo rovnou pojedu domů. 

Jó … a zase jsem si zapomněla opalovací krém. A jestli jsem si myslela, že jsem minulý týden po Baranci měla spálený obličej. No tak na toto to nemá. Jsem hotový náčelník „rudá tvář“, ale aspoň zvyšuji potřebu Panthenolu 😀

Do příště jsem zase o něco chytřejší 😉

1. Na jarní snížo si klidně přispi, anebo běž rovnou v mačkách
2. Zjistit si z více zdrojů, jaký je na daném místě povrch
3. Nastav si mačky ještě u auta nebo večer, usnadní ti to hodně práce nahoře
4. Vyzkoušet si všechen hardware v pohodlí domova a věďět, jak ho nasadit nebo používat (nahoře už může být pozdě)
5. Opalovací krém – nezapomenout na to, že jsi ho hledal 😀

Opatrujte se a zase někdy na horách!